Čtyři roky po vydání encykliky Laudato si‚ jsou sociální a environmentální problémy, k jejichž řešení encyklika vyzývá, čím dál tím palčivější. Vyvolávají po celém světě vlny solidarity, jichž se účastní lidé věřící i nevěřící.

Hluboký rozpor

Environmentální problémy, jimž lidstvo čelí, jako je oteplování planety a s ním související extrémní klimatické jevy, vymírání volně žijících živočišných druhů, ztráta biologické rozmanitosti a z ní vyplývající ohrožení potravinového bezpečí lidstva, se při bližším zkoumání ukazují jako projevy určité hodnotové orientace, jako důsledky způsobu, jímž jsme se jako společnost naučili vnímat sebe a svět. Zvykli jsme si oddělovat od sebe různé otázky, abychom je mohli jednotlivě lépe uchopit, přitom jsme ale ztratili ze zřetele celek, předivo vztahů a souvislostí. V katolické církvi si dlouhodobě uvědomujeme naléhavost potřeby chránit lidský život od početí, zatímco péče o svět, který je Božím darem, zjevením Boží krásy a prostředím, do nějž se nově počatí lidé rodí, byla dlouho opomíjena. Skutečnost, že církev má odpovědnost ke stvořenému světu jako celku a má povinnost uplatňovat svou odpovědnost ve veřejném prostoru, připomněl papež Benedikt XVI. v odstavci 51 encykliky Caritas in veritate. Církev je podle něj povinna nejen chránit půdu, vodu a vzduch jako dary stvoření, které patří všem, ale především chránit lidstvo před sebezničením. Benedikt XVI. poukazuje na „hluboký rozpor“, který spočívá v tom, že se jeden soubor povinností prosazuje a jiný zanedbává, a předjímá tak koncept „integrální ekologie“, který se stal ústředním pojmem encykliky Laudato si‚ papeže Františka. Jí papež František volá k úplné proměně myslí a srdcí, k obrácení od dílčích pohledů k ekologické vizi člověka, stvoření a Stvořitele.

Integrální ekologie

Integrální ekologie není novým učením. Spíše ji lze považovat za novou formulaci přirozeného zákona, který je základem velké části morálního učení církve. Vyjasňuje totiž, že katolická morálka má především co do činění se vztahy, počínaje vztahem ke Stvořiteli, a s vědomím totožnosti Božích dětí, kterou nám v Ježíši Kristu daruje. Vize, již papež František v encyklice Laudato si‘ předkládá, je vize správných vztahů ve stvořeném řádu. Vybízí k rozvíjení celostního pohledu na naše vztahy k Zemi, k sobě navzájem a ke Stvořiteli, protože takový pohled je příznivý k přírodnímu světu a spravedlivý k lidem, kteří jej obývají. Protože všechny věci jsou stvořeny dobrým a štědrým Bohem, mají všechny věci svou vlastní vnitřní hodnotu. Svět není surovina, která se nám hodí při sledování našich cílů, ale výraz Boží krásy a dobroty. Konceptem integrální ekologie propojuje papež František úsilí o ochranu přírodního světa s tradiční katolickou obranou nenarozeného života i s obecným zájmem církve o sociální spravedlnost a poukazuje na to, že i věci, u kterých na první pohled není zřejmá žádná souvislost, jsou ve skutečnosti součástí tajemného přediva Božího prozřetelného plánu.

Nechat se proměnit

O ekologické krizi se v západním světě mluví nejméně od osmdesátých let minulého století a na prahu nového tisíciletí konstatoval papež Jan Pavel II., že ve světě dochází k zvyšování ekologické vnímavosti. V encyklice Laudato si‚ v roce 2015 však papež František poukázal na to, že „ekologická vnímavost snad vzrostla, tento nárůst však není provázen změnou škodlivých návyků spotřeby, které nejsou na ústupu, ale šíří se a rozvíjejí,“ (Laudato si‚ 55) a zdůraznil, že „vědomí závažnosti kulturní a ekologické krize se musí přetavit do nových návyků“ (Laudato si‚ 209). To představuje výzvu nejen pro ty druhé, kteří žijí své životy bez vědomého prožívání vztahu k Otci Stvořiteli, ale především pro každého, kdo si již nyní je vědom toho, že je přijat za Boží dítě. Integrální ekologie znamená, že jsme nejšťastnější, když jsou naše životy sjednocené, ne rozdělené na vzájemně nepropojené segmenty, když dovolíme, aby pravdy, jimž věříme, utvářely všechny aspekty našich životů, ne jen některé z nich. Když jsme přijali odpuštění a byli jsme přijati za Boží syny a dcery, můžeme čerpat radost nejen z toho samého, ale především z bratrského a sesterského vztahu ke všem ostatním Božím tvorům, kteří spolu s námi tvoří podivuhodnou vztahovou síť stvořeného světa. Ve vztahu k Bohu Otci se můžeme učit nejen vděčnosti za dary udělené nám a našim nejbližším, ale také štědrosti ke všem ostatním tvorům, která z vděčnosti vyvěrá. A právě taková vděčná štědrost je potřeba k tomu, aby se jazýček vah přehoupl od sobectví a zkázy na druhou stranu – na stranu nového života v lásce, jak nám jej ukládá evangelium, neboť „rytmus spotřeby, plýtvání a alterace životního prostředí překročil možnosti planety takovým způsobem, že nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof“ (Laudato si‘ 161).

Strach anebo naděje?

Skutečnost, že lidé svou činností těžce poškozují svět, v němž žijí, je známa již řadu desetiletí. V posledních letech je její palčivost stále naléhavěji vyjadřována celosvětovými vlnami nenásilných protestů a tvůrčích kampaní, které se různými způsoby snaží upozorňovat na to, že pokud velmi rychle nedojde k hlubokým změnám, lidský život na této planetě, jak ho známe, se zhroutí. Již osm měsíců vede šestnáctiletá Greta Thunberg školní stávky „za klima“. Začala sama před švédským parlamentem, kde každý pátek vyzývala vlády světa, aby přijaly odpovědnost za důsledky klimatické změny a začaly rychle jednat k jejich zmírnění. Postupně se k ní připojili mladí lidé v různých částech světa a celosvětové stávky 24. května 2019, který byl zároveň čtvrtým výročím vyhlášení encykliky Laudato si‘, se zúčastnily statisíce lidí v 1 600 městech. Svou účastí na „stávkách“ tito lidé naléhavě vyjadřují svou oprávněnou obavu z budoucnosti, v níž je čekají další prudké změny klimatu způsobené jednáním předchozích generací i jejich vlastním. Každý pátek se v různých městech světa shromažďují tisíce lidí, kteří vyzývají ostatní, aby se probudili a všimli si toho, co se stalo „naší sestře, matce Zemi, která … protestuje proti zlu, které jí působíme nezodpovědným užíváním a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh“ (Laudato si‘ 1,2). Ačkoliv je Greta Thunberg mnohými vnímána jako symbol naděje, sama říká, že od nás nechce naději – chce, abychom pocítili strach, který ona sama pociťuje každý den, abychom se probudili a začali jednat solidárně nejen s chudými lidmi, na které již nyní dopadají účinky klimatické změny, ale především se svými vlastními dětmi, jimž – jak Greta říká – dospělí svým jednáním kradou budoucnost před očima.

Přijmout odpovědnost

Ti, kdo stávky organizují, adresují své výzvy těm, kdo podle nich mohou ve světě něco změnit, tedy především národním a regionálním vládám, a v kontextu Evropské unie už dosáhli řady dílčích změn. Svým jednáním tak naplňují výzvy papeže Františka, který v encyklice Laudato si‘ vydané o Slavnosti seslání Ducha svatého v roce 2015 navázal na tradici sociálního učení církve. Avšak zatímco papežové před ním volali k odpovědnosti za svět vlády států a světovou politickou autoritu, papež František v encyklice Laudato si‘ volá k odpovědnosti za svět každého jednotlivého člověka, který se může a má stát součástí komunitních sítí a skrze ně ovlivňovat běh dějin. Tak se ti, kdo jsou sami o sobě bezmocní, spojují, aby společně dosáhli takové sociální proměny, aby „se na naši dobu vzpomínalo jako na čas procitnutí k nové úctě k životu, pevných odhodlání dosáhnout udržitelného způsobu života, uspíšení zápasu o spravedlnost a mír a radostné oslavy života“ (Charta Země z roku 2000, citováno v encyklice Laudato si‘ 207). K naplnění tohoto úkolu by ovšem bylo potřeba, aby se radikálním způsobem proměnil celý současný socio-ekonomický systém, který je „nenasytný, zaměřený na zisk, krátkozraký a založený na mylné představě neomezeného ekonomického růstu“ (papež František při promluvě k účastníkům setkání o těžebním průmyslu pořádaném Dikasteriem pro integrální lidský rozvoj, 3. května 2019). Setkání a rozhovory, které stávkové hnutí iniciovalo, mohou být činiteli takové proměny.

Volat k Hospodinu

Příští celosvětová stávková vlna je naplánována na poslední třetinu září 2019. Zatímco někteří lidé se stávek účastní přímo, obsazují mosty a nosí transparenty na náměstích, mohou se jiní k jejich touze po spravedlivé budoucnosti připojit solidárním smýšlením, psychickou podporou či modlitbou, protože „talenty a zapojení všech jsou nezbytné k nápravě škod způsobených lidmi na Božím stvoření“ (Pastorační prohlášení Biskupské konference Jihoafrické republiky k environmentální krizi z roku 1999, citováno v encyklice Laudato si‘ 14). Projevem solidarity s trpícím stvořením, se současnými oběťmi klimatické změny i s dětmi, jejichž budoucnost je ohrožena táním ledovců, zaplavováním pobřežních oblastí a vysycháním vnitrozemí, může být tichá modlitba za klimatickou spravedlnost, setkání ve farnosti či v komunitním centru i společné zaslání dopisu místním či regionálním zastupitelům. Může jím být i vyhrazení soukromého času k četbě encykliky Laudato si‘, která o ohrožení planety Země i lidského druhu, který ji obývá, mluví v kontextu křesťanské náboženské tradice. Ostatně v judeo-křesťanské tradici je možné celé světové stávkové hnutí chápat jako úpěnlivý výkřik, jako naléhavé volání k Hospodinu, Bohu zástupů, který se ujímá utlačovaných, sirotků a vdov. Velká část lidí, kteří se stávek účastní, pravděpodobně není zvyklá obracet se k Bohu a svěřovat problémy světa do péče Jemu. I v tom jim můžeme být nápomocni.

Katolický týdeník 2019/24, Perspektivy, s. 7.